Většina z vás už jistě stačila zaregistrovat z nedávných dojmů, že se v Company of Heroes (dále už jen CoH) rýsoval asi nejlepší real-time strategický počin roku. Jak je ale možné, aby už stokrát omleté téma druhé světové války mohlo takovým způsobem excelovat? Vysvětlení se pochopitelně nedá vtěsnat do jedné věty, protože vyžaduje podrobný rozbor všech aspektů po pořádném zahrání. Činíme tak aktuálně právě dnes, v den vydání titulu v zahraničí, v první české recenzi, pojednávající o lokalizované verzi.

• Děj jak z filmu
Základní kámen položili sami vývojáři z řad Relic Entertainment, kteří například už ve hře Warhammer 40 000: Dawn of War jasně ukázali, že ví, čemu se říká parádní hratelnost. Nicméně i přes nesporné klady a vysoká hodnocení zůstalo Dawn of War trochu nedoceněno masovým publikem. Možná proto se v Relicu rozhodli vytvořit herním stylem velmi podobnou hru, která by ale vycházela z všeobecně známého tématu druhé světové války. Respektive ze spojenecké invaze v Normandii a následné ofenzívy do francouzského vnitrozemí.

Hlavní singleplayerová kampaň tak začíná vyloděním na pláži Omaha, i když v mnohem střídmějším duchu, než jak to znáte například z filmu Zachraňte vojína Ryana. První mise je opravdu rozcvičovací, protože po přesunu na pláže brání jakékoli širší taktice úzké průrvy a koridory. Vlastně jde jen o to procpat se za obranný val a vyčistit to tam. Od druhé mise, která začíná seskokem výsadkářů, už je to ale jiné kafe a CoH se předvádí v celé své kráse.

TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek

Děj v jistém smyslu připomíná skvělý válečný seriál Bratrstvo neohrožených (v originále Band of Brothers) z produkce HBO. Je to hlavně díky tomu, že postupně navštěvujete podobné lokace a ve hře se setkáváte například s rotami A (Able), D (Dog) či F (Fox). Zřejmě záměrně se autoři vyhnuli ztvárnění roty E (Easy), známé právě z tohoto seriálu, abyste nemohli nemohli třeba i nechtěně srovnávat bojové akce a povahu vojáků.

• Historické pozadí
Hlavní a zároveň jediná kampaň, hratelná z pohledu spojeneckých sil čítá dohromady patnáct misí. Atmosféra je v řadě případů skoro až strhující a vysoké tempo, které vás stále žene vpřed, se velmi výrazně podepsalo na výborné hratelnosti. Svou roli v tom sehrál i povedený design scénářů, kdy se v jednu chvíli snažíte pod rouškou tmy překvapit nepřítele, jindy zase podnikáte útoky do rozbombardovaných měst nebo se snažíte protlačit skrze opevněné přírodní linie francouzské Normandie.

I když je většina misí útočného rázu, nechybí ani čistě defenzivní úkoly a stavby obranných perimetrů, na které se pak sype jedna vlna nepřátel za druhou. Krásným příkladem toho je třeba mise Carentanský protiútok, kdy musíte udržet hned tři mosty zároveň a zabránit průlomu, dokud k vám nepřispěchají posily s těžkými zbraněmi. Musím potvrdit, že od začátku do konce jsem se prostě nestihl nudit. Stereotypu totiž brání různorodost scénářů, které ne vždy vyžadují budování základen a produkci jednotek. Samozřejmě rovněž záleží na typu mapy. Odlišně se proto hraje ve stísněných uličkách zničených měst a otevřené krajině, kde zase hrají velkou roli terénní nerovnosti a lepší manévrovací možnosti.

Každopádně všechny úkoly se více či méně drží reálné předlohy (spoiler v příštích větách). Takže například poskytujte ochranu Red Ball Expresu (životně důležité silniční konvoje zásobující rychle postupující spojenecké jednotky ve francouzském vnitrozemí), bojujete o cherbourgský přístav, obkličujete Němce ve městě St. Lô nebo odrážíte německý protiútok u Mortainu. Celé tažení pak končíte tzv. Falaiskou kapsou, tedy obchvatem německých vojsk, aby se nemohla stáhnout za řeku Rýn a tam se znovu opevnit.

 

Povedená kampaň má v zásadě pouze dva vážnější nedostatky. Jednak je to její délka. Patnáct misí totiž při ostrém tempu nevydrží déle než několik dní, při normálním hraní po večerech maximálně týden. Druhým negativem je skutečnost, že tažení lze hrát jen za americkou armádu. Nemohu si pomoci, ale u podobných her by mi daleko více sedělo, kdyby se děj odvíjel z pohledu obou znepřátelených stran. Kampaň za německou armádu mi zde citelně chybí a vážně pochybuji, že bychom se jí dočkali například v případném datadisku. Za nacisty se dá hrát jen v multiplayeru.

VIDEO Z VLASTNÍHO HRANÍ

Jestliže jsem výše hovořil o dechberocí atmosféře během hraní singleplayerové kampaně, můžete sami posoudit, do jaké míry osloví vás. Přichystali jsme pro vás totiž hned tři souvislá videa z hraní, detailně přibližující bojové akce v CoH: První, dvouapůlminutová ukázka (18 MB, XVID) vás zavede do seskokové zóny Vierville. Úkolem zde bylo s výsadkáři zajistit oblast, podminovat silnici a přichystat past pro blížící se německý konvoj. V tuto chvíli už všichni číhají podle rozkazu v zákrytu a nic netušící nepřátele čeká velmi nemilé překvapení... Po čistě defenzivní akci vám ve druhém zhruba dvouminutovém videu (22 MB, XVID) nabízíme pravý opak a to přímý útok na německé velitelství uprostřed náměstí města Carentan. Němci jsou poměrně dobře opevněni a nechtějí se hnout z místa. Jediným řešením je tedy agresivní útok ve snaze vytlačit nepřátelské síly ze svých pozic. Celá akce je navíc zakončena povedenou in-game animací, o kterou jsme vás samozřejmě neochudili. Třetí a poslední filmeček v délce necelých tří minut (25 MB, XVID) pak nabízí pohled na těžkou techniku v akci. Konkrétně se jedná o různé verze tanků Sherman snažící se obsadit opevněnou kótu 192 umístěnou na vrcholku kopce. Spojenecké tanky jsou neustále pod palbou a mají co dělat se vůbec probít do centra dění, kde následně podstupují rozhodující boj. I když se v jednu chvíli zdá, že se Němcům podaří útočníky odrazit, vhodně zvolené dělostřelecké bombardování dokoná dílo zkázy a pomůže kótu 192 obsadit.

• Pravidla jako ve Warhammeru
Herní systém rozhodně nepatří mezi ty klasické, nicméně nejedná se ani o žádnou revoluci. Jde totiž o vylepšený model z Warhammer 40 000: Dawn of War. Já vím, že to může být trochu divné spojovat sci-fi RTS a válečnou hru z druhé světové války, ale věřte tomu, že nic lepšího se CoH přihodit snad ani nemohlo. Každá herní mapa je proto poseta více či méně důležitými checkpointy nebo-li kontrolními body, jejichž zabráním si vy nebo soupeři přivlastní vymezené území. Podle druhu checkpointů, které vlastníte, pak do vašich skladů proudí suroviny v podobě paliva, munice a lidské síly. Za ty si pak pořizujete nové budovy, jednotky od pěších vojáků až po tanky nebo žádáte o vzdálenou podporu v podobě dělostřeleckého bombardování, leteckého útoku či zaslání výsadkářů. Omezujícím faktorem je ale v každém scénáři limit jednotek, takže i když máte spoustu surovin, nelze si pořídit obří armádu a pak válcovat nepřítele.

 

Geniálnost tohoto systému spočívá v tom, že prostě nemůžete během hraní nikde kempovat a čekat, až si o vaše opevnění soupeř vyláme zuby a odrovná se vlastně sám. Suroviny jsou totiž nevyčerpatelné a zabíráním checkpointů ovlivňujete, kolik zásob proudí vám a kolik nepříteli. Tím pádem musíte neustále vyvíjet tlak, neboť nečinnost se v této hře tvrdě trestá. Jakmile totiž polevíte, nepřítel snadno obnoví zdroje, obstará si nové jednotky a je znovu ve hře.

Velkou vychytávkou jsou stavby předsunutých velitelství. Představte si, že máte svou základnu se všemi důležitými budovami kdesi v rohu mapy a operujete přitom na opačné straně. Čerstvě vycvičené síly, což se týká zejména pěších jednotek nahrazujících utrpěné ztráty, pak musí urazit k místu určení poměrně dlouhou vzdálenost, což samozřejmě stojí drahocenný čas. V CoH ale naštěstí stačí s pěchotou obsadit jakýkoli dům, který ještě drží pohromadě a během chvilky ho proměnit v předsunuté velitelství schopné produkovat přímo u frontové linie posily v podobě vojáků a děl. Jedinou podmínkou pro podobné využití civilních budov je skutečnost, že se tyto stavby musí nacházet na vašem vlastním území (je nezbytné mít zabraný příslušný checkpoint).

• Vojáci s diplomem
Umělá inteligence jednotek je v CoH při poměrech, které panují v ostatních hrách, na docela dobré úrovni. Je sice jasné, že při hraní singleplayerové kampaně mají velké slovo skripty, ale i tak je vidět, že zde počítačem ovládané jednotky neplní jen roli statistů. Pěší vojáci ochotně používají kryty a schovávají se za objekty nebo hromady pytlů s pískem. Hlavně se ale aktivně opevňují v budovách, které jim poskytují lepší ochranu a dokáží v nich odolávat delší dobu. Navíc počítači nedělá problém útočit na vaše pozice z více stran nebo si šikovně obejít hlavní linii a poškádlit vás nečekaně zezadu.

Během hraní kampaně jsem ovšem vypozoroval, že nepřátelské AI jednotky se až moc soustřeďí na vyhledávání a likvidaci mých sil. V praxi to znamená, že prošly kolem mých nebo volných checkpointů v podstatě bez povšimnutí a zajímalo je jen to, jak mě napadnout. Až mnohem později se u těchto kontrolních bodů objevili němečtí ženisté a sem tam nějaký z nich zabrali. Vyzkoušel jsem kvůli tomuto zvláštnímu jevu několik stupňů obtížnosti, ale jediné, co se změnilo, byla větší rozhodnost a agresivita soupeře dotírajícího na mé pozice.

 

Na druhou stranu, při hraní skirmish módu, kde má AI v podstatě suplovat chování člověka, je všechno jinak. První, na co se počítačem řízené jednotky vrhnou, jsou checkpointy a celé chování je podobné živému člověku. To ostatně jen potvrzuje mé předchozí tvrzení, že hlavní kampaň trochu trpí skriptováním a celkový stupeň umělé inteligence tedy není vůbec špatný.

Jestli mě ale něco vyloženě příjemně překvapilo, pak to byla druhá mise kampaně. Při číhání na německý konvoj jsem trochu nelogicky narafičil miny na silnici na špatném místě a i své vojáky jsem neměl rozmístěné zrovna ideálně. Díky tomu první nepřátelská vozidla explodovala moc brzy a zbytek konvoje se naprosto správně rozhodl nepokračovat dál do jasné pasti, ale objet mé pozice bezpečně kolem a tím se mi chytře vyhnout.

Jak už jsem zmínil, skirmish je zde na velmi dobré úrovni a dobře vás připraví na budoucí síťová klání. Počítám, že podobně jako v Dawn of War, se multiplayer v CoH stane velice oblíbenou a vyhledávanou záležitostí. Zahrát si lze na různých mapách pro dva až osm hráčů a to jak po internetu tak lokální síti. K dispozici jsou ale zatím pouze dva herní módy. Buď hrajete na odečítání bodů nebo až do úplné anihilace protivníka (více o MP v dojmech).

• Vstřícné rozhraní
CoH se ovládá velmi podobně jako jiné válečné RTS, zároveň jsou zde i určitá specifika. Třeba příkaz, aby se vojáci kryli za objekty (plot, zídka, vrak auta atd.) jste mohli spatřit snad jen ve hře Soldiers: Heroes of WWII. Zde je to však trochu jednodušší. Jednak své vojáky ovládáte jako skupinky a ne jako jednotlivce a to, jestli si jednotky kleknou nebo rovnou lehnou, už probíhá automaticky. V praxi stačí mít vybranou četu vojáků a pak myší ukázat na vhodný objekt. Pokud se za něj dá skrýt, objeví se před ním zelené nebo oranžové puntíky. Oranžová barva značí možnost pro středně dobrou ochranu, zelená znamená vynikající krytí.

 

Inteligence pěšáků je opravdu tak dobrá, že kolikrát ani není třeba něco podobného provádět a ke schovávání za bariéry dochází i svévolně. V tomto ohledu je ovládání CoH příjemné možná až moc, protože chvílemi máte pocit, že dění na bitevním poli se řídí skoro samo. V mém případě o tom svědčí fakt, že jsem zvyklý v jiných hrách neustále dění pauzovat, vydávat v klidu rozkazy a pak zase pokračovat. V CoH je tohle sice rovněž možné (přes tlačítko Pause/Break na klávesnici), ale za celou dobu hraní to prostě nebylo potřeba. Naopak, ještě mi zbývala spousta času kochat se nádhernými bitevními scénami.

Trochu mě jen rozčilovala nedostatečná možnost oddálení kamery. Mnohdy jsem měl proto pocit, že prostě nemám dostatečný rozhled nad bojištěm. Ještě, že se v CoH lze kdykoli přepnout na centrální mapu celého scénáře, kde jsou vidět i ikony všech jednotek, ale většímu náhledu přímo na bitevní mapě bych rozhodně dal přednost. Co se týká herní kamery, musím vyzdvihnout jednu věc. Ať už si pohled záměrně či nechtěně rozštelujete a chcete ho rychle vrátit do původní podoby, stačí jednou respektive dvakrát zmáčknout klávesu Backspace. Po prvním stisku se zkoriguje úhel pohledu a na podruhé i jeho rotace.

• Vynikající grafika i fyzika
Vizuální stránka této hry by myslím měla nadchnout úplně každého a nedivil bych se, kdyby si CoH mnozí spletli s first-person střílečkou Call of Duty 2. Oceňuji propracovanost a velký smysl pro detail. Ještě jsem nehrál hru, kde by scénu tvořilo například jedno město totálně v troskách s nespočtem objektů a struktur, přičemž každý dům, který vám překáží nebo v něm jsou nepřátelé, lze rozstřílet do podoby ementálu a následné způsobit jeho úplné zřícení.

Velký důraz je v CoH kladen na reálnou fyziku, což sami poznáte, až když vidíte vše v pohybu. Třeba všemožné exploze vytvářejí povedené tlakové vlny odhazující lidská těla a menší objekty do dálky. Některé výbuchy, zejména ty způsobené těžkým dělostřelectvem, jsou tak mohutné, až máte pocit, že vám vymrštěná hlína a suť musí chrstnout skrz monitor přímo do obličeje. Nedá se to zkrátka dost dobře popsat, ale je to fantastický zážitek.

Reálné účinky zbraní jsou sice trochu na štíru, protože třeba tank zlikvidujete protitankovou zbraní jen klasickým udoláváním (je potřeba několik přímých zásahů). V potaz se přitom bere, jestli střílíte zepředu, z boku nebo zezadu a svou roli hraje i tloušťka pancíře jednotlivých strojů. Rovněž si na tank neposvítíte pouhým kulometem a bez nějaké větší ráže či nálože si ani neškrtnete.

 
15 dalších vytípaných obrázků z hraní jsme přidali do galerie

Hardwarové nároky jsou na střední až vyšší úrovni. CoH jsem testoval na sestavě AMD Athlon 64 3500+ a 2GB RAM, přičemž jsem postupně točil dvě grafické karty NVIDIA GF 6800GT a GF 7900GTX (z ní jsou screenshoty i videa). Při rozlišení 1280x1024 to šlo na GF 6800GT hrát vcelku pohodlně, i když to místy trochu skřípalo. GF 7900GTX naproti tomu ve stejném rozlišení zvládala maximální detaily včetně zapnutého vyhlazování a jelikož jsem měl přímé srovnání, rozdíl byl opravdu znát nejen ve výkonu, ale i v kvalitě zobrazení.

• Lokalizace
Na vydání hry v České republice si sice ještě nějaký ten týden počkáte kvůli schvalování a výrobě, ale díky CD Projektu se zase můžete těšit na lokalizaci formou titulků a velmi přijatelnou cenu 899,- Kč. České texty jsou užitečné zejména z toho důvodu, že v kampani se jich nalézá poměrně velké množství a hraní je tak pro našince příjemnější. V překladu ještě chválím snahu zachovat jadrnou a nespisovnou mluvu amerických vojáků, působí to tak mnohem věrohodnějším dojmem.

V samém závěru nezbývá než dodat, že očekávání vkládaná do tohoto titulu rozhodně nezklamala a díky tomu tu máme špičkovou válečnou RTS. Jsem hodně zvědav jestli se v dohledné době objeví něco, co by se CoH dokázalo vyrovnat nebo dokonce předčít. Snad ještě titul Faces of War vycházející z úžasných Soldiers: Heroes of WWII by mohl překvapit, ale to vše se uvidí, až ho pořádně zahrajeme. Do té doby jsou Company of Heroes jasným leaderem na poli válečných RTS.

VERDIKT: Jako u kvalitní literatury, kterou člověk hltá od první do poslední stránky, jsou Company of Heroes strategií, jenž se doslova hraje jedním dechem. Každý aspekt této hry se může pochlubit nějakým superlativem a abych se pořád jen neopakoval, shrnu to do prostého vyjádření – je to zkrátka nářez a žhavý kandidát na RTS roku! Stinnou stránkou je pouze relativně krátká hlavní kampaň a možnost hrát v ní jen za Spojence.

92%